K čemu tak nejlépe přirovnat letošní Brutal Assault? Ta podobnost se vlastně nabízí sama. Ano, známý námořní metalový festival 70.000 Tons Of Metal. Sice jsem ho nikdy nezažil, ale mám za to, že se právě k němu dá letošní dění v josefovské pevnosti v mnohém připodobnit. Jen slanou vodu nahrazují všudypřítomné cihlové zdi, ale jinak mi to připadá na mou duši úplně stejné jako přecházet z paluby na palubu, vybírat si to které koncertní pódium, věnovat se nějakým jiným, přidruženým radovánkám, a hlavně si dosytosti užívat té jedinečné atmosféry uzavřeného metalového světa a jeho „rodiny“, v níž opakovaně brouzdáte areálem, zíráte, co všechno je tu pro vás přichystáno, a máte dokonce strach, abyste to za těch pár dní stihli všechno „ochutnat“.

Vážně, už je to málem ohraná písnička, jak tady pravidelně Brutal Assaultu oslavujeme, ale co naplat, když to tak prostě je? A třebaže se najdou i nedostatky (to by v tom byl ostatně čert, aby je český člověk nevyšťoural!), já jsem je pro letošek vytěsnil. Jednak jich moc nebylo, druhak nebyly nijak zásadní a za třetí, co by to byl člověk za metalistu, kdyby se s nimi nevyrovnal? A samozřejmě, co jsem dokázal, že chci kritizovat, aha?

Když je to nahlas, stárneš?

Přidaný pátý den hned na začátku festivalu jsem si s těžkým srdcem odpustil, protože zkrátka čeho je moc, toho je příliš. I tak ale byla porce festivalových zážitků ohromná, do čehož mi přesně zapadla myšlenka, která se jistě nevylíhla jen v mé hlavě, a sice, že ty čtyři dny Brutal Assaultu jsou úplně akorát na to, aby se člověk nezačal cítit totálně vycucaný a naopak aby neměl pocit, že ho pořadatelé ještě o cosi obírají.

Ve středu tedy stíhám na zadní Obscure stage ultra pomalé páně Mackintoshovy STRIGOI a hned za nimi maximálně roztomilý heavy/doom metal v podání PENTAGRAM ze stylového dávnověku, kteří s roztomilým původním zpěvákem, stařečkem Bobbym Lieblingem za mikrofonem dokazují, proč že jsou na scéně pořád tolik ceněni. A já cením také, krom kapely samotné i zvuk, který je na menším zadním pódiu skutečně křišťálový (a jak vyjde najevo až později, vydrží to chvályhodně vlastně po celý festival). A propos, menší zadní pódium. Během covidových festivalových alternativ jsem do pevnosti nezavítal, takže jsem zde tuhle scénu zažil poprvé, ale je jisté, že to byl vynikající pořadatelský tah, po němž už zasmrádlá (zvukově i doslova) atmosféra v obrstanu v těchto místech již nějaký ten čas volala.

Dobyté kóty se neopouštějí, pročež zůstávám i na thrash/crossoverové legendy D. R. I. a dobře dělám. Kapela se dvěma původními členy (zpěvák  Kurt Brecht a kytarista Spike Cassidy) dává vysloveně staroškolský set – jak ostatně také jinak s diskografií vrcholící v roce 1995 – a ten funguje na výtečnou. Všechny ty zběsilé pecky člověku vlévají do žil krev přímo okysličenou, a když zazní „Violent Pacification“, kterou si ne náhodou vybrali i samotní SLAYER na své album coververzí „Undisputed Attitude“ (1996), všechno to do sebe definitivně zapadne. Tihle pánové zaslouží jednoznačný respekt!

I na ostatní pódia však došlo. Jedním okem omrkávám JINJER na velké stagei, abych se přesvědčil, že je zde všechno v pořádku (byť tedy ne pro mne) a o chvíli později sleduji i nejmenší venkovní Bastion stage v nejkratší dobu zpřístupněné části pevnosti. Zde právě vystupují VULTURE INDUSTRIES, kterým se daří upoutat mou pozornost, a to tak, že velmi. Kapela, která vypadá (a vlastně i zní) jako takový mix mezi AVATAR a DIABLO SWING ORCHESTRA, nabízí spoustu poutavého melodického i heavy kytarového materiálu, a tak si jí na závěr zanáším do svého soukromého seznamu bližšího prozkoumání hodných záležitostí. V kterém už naopak dávno nefigurují CANNIBAL CORPSE, kteří do pevnosti přivezli setlist do značné míry podobný tomu zdejšímu z roku 2018, a stejně se opakující, již vysloveně trapná řečnická čísla Corpsegrindera, takže snad ani nebylo důvodu, proč se jim nějak extra věnovat. Pravda, možná kromě pohledu na živelnou hru bicmistra Paula Mazurkiewicze, která byla tolik odlišná od následujícího, téměř digitálního představení Jalomaaha z DARK FUNERAL. Ti pro mne uzavřeli první den a to způsobem více než sympatickým, neboť jejich přísný, melodicky okořeněný black metal byl přímo k sežrání, možná i proto, že byl také výborně nazvučen.     

Otázka zvuku byla jako vždy žhavým festivalovým tématem, jednotlivé stage byly opakovaně podrobovány přísným hodnocením, v nichž krom jiného zaznívaly také poznámky na vysokou úroveň hlasitosti. A musím říct, že to je další zajímavý fenomén, který vládne nejen světu letních venkovních metalových dostaveníček. Soukromě odhadnuto totiž přibývá těch, kdo si své sluchy na takových akcích (a na Brutalu tomu pochopitelně nebylo jinak) chrání špunty a jinými podobnými udělátky, a to i mezi mladšími ročníky, pročež se jistě nabízí otázka, jaký má tohle šponování vlastně smysl? Jistě, když je to nahlas, stárneš, jak zněl podtitulek jedné někdejší metalové encyklopedie, proti tomu jistě nelze nic namítat, ale když to vezmeme z hlediska čistě logického, vidím tam určitý nesoulad. No vždyť posuďte sami, není to poněkud protimluv si pro poslech hudby aplikovat pomůcky primárně určené pro potlačení nechtěných zvuků?      

Král je jenom jeden

Čtvrteční hudební dobrodružství s příslibem subjektivně nejsilnějšího festivalového dne mi otvírají dánští deathmetalisté BAEST a já nestačím valit bulvy, jakýže to krásně protkaný a hutný death metal mi dosud unikal. Thrashová rozcvička s ONSLAUGHT neurazí ani nenadchne, ale na rozdíl od následující performance BUTCHER BABIES je alespoň přirozená a poctivá. Ve vystoupení dvou krasavic z Los Angeles není cítit nic jiného než sázka na dvě hezké tvářičky a k tomu plytký metalový soundtrack, jenž má šanci ocenit snad jen někdo, kdo posledních dvacet let žádný metal neposlouchal. Ve chvílích jejich vystoupení mi proto bylo trapně jak za ně samotné, ovšem stejně tak i za některé exoty v publiku, jejichž sexistické výkřiky směrem k pódiu byly skutečně nechutné. To mi mimochodem rovněž připomnělo někdy a někde panující názor, že na Brutal Assault jezdí nějaká vybranější metalová společnost, než třeba do posmívaných „agrárních“ Vizovic. Prd velebnosti, prasata jsou všude a kolikrát i v náramném procentuálním zastoupení. Na důkaz připojuji skutečně nechutný pohled do žlabu na močení podél zdi u Sea Shepherd stage, jenž byl ke konci festivalu opravdu výživný.           

Překrásný set poté předvedli CATTLE DECAPITATION, kalifornští mistři death – grindu, v jejichž řadách čaruje jedinečný mistr hlasu Travis Ryan. A pakliže si jedinec, jenž většinově netíhne k těm nejtěžších metalovým formám, ba spíše naopak (tedy jako já), nenechá ujít příležitost strávit téměř hodinu ve společnosti téhle smečky, ani při tom nedutat a ještě se pak s koncem divit, jak to uteklo, je jisté, že tihle chlápci v sobě prostě mají něco mimořádného. Hrálo se především z posledního alba „Death Atlas“ a na velmi slušném zvukovém polštáři to bylo jako ten nejfajnovější aperitiv před plnohodnotným večerním menu. Z PARADISE LOST vidím a slyším jen úvodní „Enchantment“, abych na druhé straně areálu stihl BLOOD INCANTATION, další symbol horké deathmetalové přítomnosti. A podobně jako před chvílí je to intenzivní představení, v němž vynikají všechny přednosti s citem pro věc šlechtěného kovu smrti.  

Zvláštní místo v programu Brutal Assaultu měli dozajista ukrajinští 1914 a to hned ze dvou důvodů. Jednak je jejich poslední deska „Where Fear And Weapons Meet“ veleznamenitým kusem černé oceli a jednak samozřejmě nelze nevnímat souvislosti s tím, že jejich vlast je napadena ruským agresorem. Čekal jsem, respektive doufal jsem, že na to přijde řeč mezi jednotlivými skladbami, protože tohle jsou věci, o kterých by se prostě mluvit mělo, a musím říct, že projev zpěváka Dmytro Ternushchaka (mimochodem skvěle namaskovaného do blátivé image á la první světová válka), v němž bez servítků sliboval zabití všech ruských okupantských bastardů, byl skutečně působivý, zejména když si člověk uvědomil, že zatímco my si tady jucháme v rytmu black metalu, o pár set kilometrů dál na východ ten black metal lidé prožívají doopravdy. I jinak byli ovšem 1914 naprosto dokonalí, prostor před Obscure stage naplnili do posledního místečka a zejména skladby ze zmíněného nejnovějšího alba byly v živém provedení nádherné. A mimochodem, všimli jste si, že pokud jste k sobě dali běžnou festivalovou pásku a tu, která umožňovala vstup do backstage, dalo to dohromady barvy ukrajinské vlajky?

A přišel čas nejvyšší, v němž samotný Mistr sestoupil na pódium nehodné jeho kroků vezdejších. Přiznávám, že ve chvíli, kdy jsem se poprvé seznámil s chystaným playlistem MERCYFUL FATE, který byl ostatně po celé jejich letní festivalové turné totožný, jsem byl poměrně zklamán. Sedmi skvělými až úžasnými alby disponuje diskografie tohoto legendárního tělesa, ale dostane se jen na první dvě z nich (a ještě debutní EP, abych byl úplně přesný), byť mezi ostatními nejpověstnější a s cejchem klasik nejklasičtějších? Neslýchané plýtvání talentem a hudební historií, pomyslel jsem si. Jakmile se však King Diamond poprvé objevil na schodišti lemujícím obě strany pódia, v sugestivním červeném plášti a ještě sugestivnější černou lebkou se zakroucenými rohy na hlavě, a ozvaly se jeho nekonečné výšky v „The Oath“, zastyděl jsem se styděním převelikým a více už nepochyboval. Samozřejmě, neboť každé jeho zdejší vystoupení je třeba vnímat s pokorou a povděkem, protože prostě v tom široširém metalovém světě není jemu podobných.

A takový originál je třeba světit při každé příležitosti, takže ani v pevnosti tomu nebylo jinak. Celých těch osmdesát minut musel člověk očima i ušima na Kingovi doslova viset, protože jak jeho hlasový výkon, přenášený z mikrofonu upevněného na pověstném kříži z kostí, tak také převleky a s nimi spojený Mistrův výzor byly jednoduše úžasné. A kromě toho byl samozřejmě obklopen skupinou neméně pověstných muzikantů, kteří všichni dohromady servírovali heavy metal (považte!) z počátku osmdesátých let, jenž měl takový říz, že mnohým kapelám se ještě ani deset a více let poté o podobném efektu ani nezdálo. Už si moc nevzpomínám na setlist a výkon MERCYFUL FATE na koncertě 27. března 1997 v Malé sportovní hale v Praze, kde jsem dánské čaroděje kdysi dávno viděl poprvé (a dokonce předskakovali KING DIAMOND), ale ve světle aktuálního představení v josefovské pevnosti mi něco říká, že to jistě také musel být koncert jako hrom. Závěrečné Kingovo dojetí, vyvěrající z ohlušujícího všeobecného aplausu, mám z toho důvodu za nehrané, a jistě nemusím zdůrazňovat, jak moc se těším na cokoliv nového z jeho dílny, ať už to bude album MERCYFUL FATE (jediná odchylka od scénáře koncertu, zbrusu nová skladba „The Jackal Of Salzburg“, mě naživo spolehlivě nažhavila), KING DIAMOND anebo prostě a jednoduše nějaké další živé vystoupení.   

Setlist: The Oath, A Corpse Without Soul, The Jackal of Salzburg, Curse of the Pharaohs, A Dangerous Meeting, Doomed by the Living Dead, Melissa, Black Funeral, Evil, Come to the Sabbath, Satan's Fall

Nevděčná role navázat na největší festivalovou hvězdu a zároveň zaujmout byla přidělena CRADLE OF FILTH a jak se v průběhu jejich setu ukázalo, volba to byla jedinečná. Dani Filth se sice se svým pověstným ječákem chvilku hledali, ale když se definitivně našli, dostála kapela své pověsti na výbornou a coby temný následovník MERCYFUL FATE ještě o fousek víc. A jistě za to mohl i vkusně namíchaný setlist, v němž krom nejreprezentativnějších kusů z loňského alba „Existence Is Futile“ zaznělo také několik tutovek ze „středního období“ diskografie kapely typu „Nymphetamine“, „I Am The Thorn“ či „Lilith Immaculate“. Vlastně mám ten pocit, že to bylo možná nejpůsobivější vystoupení Kolébky špíny, co jsem kdy viděl.          

Kalhoty krásný, pánský, moderní

K rozhýbání tuhnoucích kostí v pátek jsme v redakční skupinové režii zvolili domácí thrash´n´rollisty FAÜST. Asi, že se nám tak nějak líbilo, jak tu pádivou metalovou matérii pojímají. Některým dokonce tak, že neodolali, a z ničeho nic si po odhození nezbytné zátěže na stará kolena zaběhli několik premiérových koleček v kotli. Musel jsem je proto jistit z dálky, protože když jsem posbíral všechny ty náhle opuštěné kelímky, brýle, batohy, klíče a zuby, už bych to s tím nákladem asi neuběhl.

Další pohled do programu ukazoval, že tento festivalový den bude mimo jiné zarámován do pěkného hardcoreového rámečku. Nejprve jsem si tedy nechal popohnat krev v žilách při přehozených COMEBACK KID a pak si s ještě větší chutí dal kompletní set SICK OF IT ALL, kteří celý areál dočista smetli, třebaže vystoupili s náhradním kytaristou, neboť symbol kapely Pete Koller kvůli zdravotním problémům nemohl dorazit. Nálada byla vzrušující, interakce mezi pódiem a prostorem pod ním jakbysmet, hardcoreová energie se přímo zhmotňovala ve vzduchu a celé to úplně nejlépe vystihl obří circle pit, který ke konci rozpoutal zpěvák Lou Koller, a který se táhnul až kolem dokola pravé VIP tribuny.       

Ačkoliv na kontě nemají moc alb, tedy vlastně jen tři, jsou zejména díky debutu „Slaughter In The Vatican“ z roku 1990 američtí EXHORDER ceněni jako thrashoví světlonoši, kteří svým „groove“ způsobem přispěli hochům z PANTERY naznačením, kudy dál kráčet. Jejich opožděné vystoupení mělo podobný charakter, jako v případě D. R. I. – také bylo staroškolské, také výtečné a také respekt vyvolávající. A to ještě nezmiňuji navýsost sympatického zpěváka a v současnosti rovněž kytaristu Kyleho Thomase, jediného zakládajícího člena v sestavě, který se svým frontmanským charismatem získával pro kapelu další plusové body navíc.

Poté se míhám na tajném dechovkovém tipu OTTONE PESANTE na nejmenší scéně, abych ocenil jejich metalovou originalitu, párkrát si přešlápnu u ABBATH, jejichž náčelník byl poměrně mizerně slyšet a díky tomu efekt jejich vystoupení nebyl zrovna takový, jak si asi kapela představovala, a jsem na to konto mile překvapen tím, jak to na druhé straně areálu naopak výtečně a atmosféricky funguje Kanaďanům PANZERFAUST. Hotová černokněžnická mše, kterou k dokonalosti přivádí v kápi a náhrdelníku z kostí maskovaný zpěvák Goliath, uhrančivě většinu času stojící ve stínu za bicí soupravou. Vskutku, kdyby to v té chvíli probíhalo jako nějaký pomyslný souboj mezi oběma zmíněnými blackmetalovými spolky, asi by nebylo pochyb, že Abbath a spol. tentokrát dostali na zadek.      

Zlatý hřeb večera však v každém případě přišel až s VENOM. Stále mám v živé paměti, jak se RIP v roce 2014 rouhal a zcela bez úcty k legendě se vysmíval Cronosovi za jeho kožené gatě, takže jsem byl samozřejmě ve střehu. A ačkoliv z hlediska módní policie žádné další poznatky nemám, musím říct, že koncert britské legendy, která už více jak dvanáct let funguje v sestavě Cronos – La Rage – Dante byl (bez ohledu na kalhoty vystupujících) opět skvělý. Ta syrovost, ten zhmotnělý spojovací článek mezi punkem a metalem, jejž kapela pamětihodným způsobem přestříkala načerno, to je prostě unikát, a když zní živě, ve snad ještě syrovějším podání s originálním hrdlem, je to zážitek k nezaplacení. Nemluvě o tom, že bez úcty k jakýmkoliv teoriím o největších hitech na konci vystoupení se otvíralo „Black Metalem“ a nehledělo se jen úplně do minulosti, když zazněly i dva kusy z alba „From The Very Depths“ (2015), a sice „Long Haired Punks“ a „Grinding Teeth“. Opravdová třešnička na pátečním brutalassaultovském dortu!

New (Green) Deal pro Brutal Assault

V sobotu přichází čas na lítost, že už to všechno bude končit, a zároveň také na přepočítávání zbývajících fyzických sil. Moc už jich pravda není, ale co už, obzvlášť když má člověk ještě v plánu zvládnout co nejvíce přidružených festivalových aktivit, tj. důsledně si minimálně projít všechny stánky a distra, navštívit výstavy, nechat se po vzoru někdejší téměř stejnojmenné slavné počítačové hry vystrašit v „Jámě zkázy“ a ochutnat i v Bastionu ukrytý „Postapo Convoy“, maximálně výstižně vybudovaný podle obrazu světa Šíleného Maxe. No, co vám budu vykládat, všechno jsem nestihl, obzvlášť když mi do detailního plánu zasáhnul večerní déšť. Ale většinu ano a padla na to pochopitelně pořádná část odpoledne.

Z kapel toho tak vidím jen velmi málo a některá jména si odříkávám jen s těžkým srdcem. Začínám s francouzskými sympaťáky GOROD, kteří mě zaujímají díky perfektně fungující souhře obou kytaristů a jejich parádně zdvojeným melodickým výšivkám. Ale ani následující dřevní klasika v podání HAEMORRHAGE není vůbec k zahození a než se naděju, zjistím, že jsem se španělskými chirurgy, kanibaly a zloději („Hospital Thieves“ byla skvělá!) strávil celý jejich set, při němž jsem se královsky bavil. Další živá hudba se mi však stává společníkem až s brněnskou INSANIÍ na nejmenší zadní stagei, která ovšem kapele moc nesluší. Ale prý si ji hoši vybrali sami, tak co je mi do toho, že. Čekal jsem, že dojde na více věcí z nové desky „GRRRotesky“, zejména tedy na absolutní hitovku „Placatej svět“, věnovanou všem dezinformačním pomýlencům, ale kapela bohužel vsadila na jistotu v podobě setlistu spíše tradičnějšího. Inu, festival, asi se proto na ní nelze zlobit, obzvlášť když to jinak bylo standardně nadstandardní.

Pak začalo lít, lilo mnohem déle, než všechny možné radary a předpovídače slibovaly, takže došlo i na úvahy o předčasném vyklizení areálu. Nicméně DIE KRUPPS na Obscure stage jsem si prostě nemohl nechat ujít a tak se mi závěrečnou festivalovou tečkou stali právě oni. Pravda, nakonec snad jako jedinou na tomto pódiu hůře nazvučenou, neboť kytary nebyly příliš slyšet a tak to celé znělo spíš jako diskotéka než nějaký metal, ale přece jen velmi důstojnou. Tihle Němci na čele s Jürgenem Englerem zkrátka mají ten industrial v malíčku a podle toho také jejich vystoupení vypadalo. A pak už jen sbohem a šáteček a blesková myšlenka na to, jak dlouho to asi tentokráte bude trvat, než se Brutal Assault v pevnosti uskuteční znovu. Protože by jistě byla nesmírná škoda, kdyby to nemělo být znovu za rok. Pro to všechno, co už pořadatelé festivalu v Josefově dokázali, pro to, jak se profilují jako nejšikovnější a nejdůslednější pořadatelé široko daleko a pro to, že – a tady se budu rád opakovat – Brutal Assault lze bez jakéhokoliv uzardění označit za domácího (a možná nejen) festivalového krále.

Ke všem zmíněným a vyzdviženým pozitivům si na závěr dovolím přihodit ještě jeden. Ano, ekologický přístup v pevnosti se zdá být naprosto ojedinělým a právě třeba na něm lze perfektně ilustrovat, proč onen festivalový vlak mnoha dalším ujíždí, zatímco Brutal Assault se veze v kabině strojvůdce a ještě si k tomu píská. V podrobnostech lze jistě odkázat na informace pořadatelů samotných, ovšem fakt, že hned na místě se zde třídí veškerý myslitelný odpad (pokud tedy návštěvníci spolupracují, samozřejmě), přemýšlí se, co se s ním bude dít dál, a to, co už nelze úplně ovlivnit, se vyvažuje výsadbou nového lesa, je prostě unikát, za který patří festivalu obrovský palec nahoru. Tak honem, honem, už pojďme odpočítávat… 365… 364…363… 362…